Řecko

Řecko ( eˈlaða nebo eˈlas), plným názvem Řecká republika (), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním, Jónském a díky úplnému severu ostrova Korfu i v Jaderském moři. 227 řeckých ostrovů je obydlených a i díky nim má Řecko nejdelší pobřeží Středozemního moře v Evropě a 11. nejdelší pobřeží na světě. Tato spjatost s mořem formovala vždy řeckou kulturu, zároveň je ale 80 procent země hornatých. Sousedy na pevnině jsou Albánie, Severní Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním a největším městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. Země má okolo 10,7 milionu obyvatel.

Řecko je kolébkou západní civilizace, zrodila se zde demokracie, filozofie, mnohé základní literární žánry, historiografie, hlavní vědecké a matematické principy či olympijské hry. S antickým starověkým Řeckem nicméně Řecko moderní nemá bezprostřední vazbu, složité dějiny ji přetnuly, i etnicky prošlo území Řecka od starověku značným vývojem. Spojnicí je především jazyk, byť i ten se v čase velmi proměnil. Podobně volné je napojení na další velkou kapitolu řeckých dějin, na pozdně antickou a středověkou Byzantskou říši. Jejím dědicem je nicméně Řecká pravoslavná církev, která sehrála velkou historickou úlohu při přenášení antické tradice (jakkoli pokřesťanštěné) do celé východní Evropy. Za počátek moderního Řecka je považována řecká osvobozenecká válka, jež probíhala v letech 1821–1830, a po níž Řekové setřásli osmanskou nadvládu.

Dnes je Řecko unitární parlamentní republika. Je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie, do níž vstoupilo jako desátá země v Evropě. V roce 2001 přijalo euro a jeho ekonomika, navzdory řadě potíží, je největší na Balkáně. Jejím jádrem je cestovní ruch, k čemuž je Řecko předurčeno jak svým historickým dědictvím a množstvím památek, tak slunnými plážemi na pobřeží.

Názvy Řecka

Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mytické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.

Dějiny

Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achájové, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Iónové, Aiólové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda, nebo smrt.

Pravěk a první civilizace

Nejstarší důkazy o přítomnosti lidských předků na jižním Balkáně se datují do období 270 000 let před naším letopočtem. Nachází se v jeskyni Petralona v řecké provincii Makedonie. V jeskyni Apidima na poloostrově Mani v jižním Řecku se zachovaly nejstarší pozůstatky anatomicky moderních lidí mimo Afriku; jsou staré zhruba 210 000 let. Neolitické osady v Řecku pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. l. a jsou nejstaršími v Evropě, protože Řecko leží na trase, po níž se do Evropy šířilo zemědělství z Blízkého východu. Po skončení období řeckého neolitu okolo roku 3 200 př. n. l. nastal přechod k době bronzové, v níž již počíná rozvoj vyspělých civilizací, prvních v Evropě. Nejstarší je kykladská civilizace na ostrovech v Egejském moři (okolo 3200 př. n. l), jež byla následována mínojskou civilizací na Krétě (2700–1500 př. n. l.) a poté mykénskou civilizací (též pozdně heladskou) na pevnině (1600–1100 př. n. l.). Tyto civilizace, někdy shrnované pod pojem egejská kultura, již užívaly písmo, Mínojci používali dosud nerozluštěné písmo známé jako lineární písmo A, Mykéňané psali nejstarší doloženou formu řečtiny známou jako lineární písmo B. Mykéňané postupně mínojskou kulturu absorbovali, ale kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil. Tato událost je známá jako katastrofa doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin). Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv. temné období. O povaze společnosti v něm historikové spekulují, nicméně objevené chetitské a egyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v 9.–8. století př. n. l., symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendární datum prvních olympijských her. To je počátek tzv. archaického Řecka.

Starověké Řecko

S koncem období temna se na řeckém poloostrově objevila různá království a městské státy (polis), v čele s Athénami a Spartou, které se vedle vlastního Řecka rozšířily až k břehům Černého moře, do jižní Itálie (Magna Graecia) i do Malé Asie (řecká kolonizace). Tyto státy a jejich kolonie dosáhly velké prosperity, která vyústila v nebývalý kulturní rozmach, jenž se projevil v architektuře, dramatu, vědě, matematice a filozofii. Průkopnická byla i politika, v roce 508 př. n. l. zavedl Kleisthenés v Athénách první demokratický vládní systém na světě (viz též Kleisthenova ústava). Navazoval na Solónovy reformy a jeho ústavu z roku 594 př. n. l.

Do roku 500 př. n. l. ovládala řecké městské státy v Malé Asii a Makedonii Perská říše. Pokusy některých těchto států o svržení perské nadvlády selhaly a Persie následně, v roce 492 př. n. l., napadla státy pevninského Řecka. Tím začaly řecko-perské války. Po porážce v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. byla Persie nucena ustoupit. Následně řecké městské státy vytvořily v roce 481 př. n. l. Peloponéský spolek vedený Spartou, který byl první historicky zaznamenanou unií řeckých států od mytického spojení během trojské války. Druhá invaze Peršanů následovala v roce 480 př. n. l. Tíhu obrany tentokrát nesly především Athény a jejich Athénský námořní spolek, a to navzdory tomu, že se Sparťané vyznamenali ve slavné bitvě u Thermopyl pod Leónidásovým velením. Po rozhodujících vítězstvích Řeků v letech 480 a 479 př. n. l. u Salamíny, u Platají a u Mykalé byli Peršané nuceni podruhé ustoupit, a to ze všech evropských území. Následujících padesát let míru je známo jako Zlatý věk Athén (též Periklova éra) a jde o klíčové období starého Řecka, které položilo mnoho ze základních kamenů západní civilizace.Nedostatek politické jednoty v Řecku ovšem vedl k častým konfliktům mezi jednotlivými státy. Nejničivější vnitrořeckou válkou byla peloponéská válka (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou, kterou vyhrála Sparta, což znamenalo konec Athén jako vůdčí síly starověkého Řecka. Athény i Sparta byly později zastíněny Thébami a nakonec Makedonci. Ti spojili většinu městských států řeckého vnitrozemí do Korintského spolku, nad nímž získal kontrolu Filip II. Makedonský. Po Filipově smrti se vlády nad spolkem ujal jeho syn Alexandr Veliký, proslulý vojenský stratég. V roce 334 př. n. l. zahájil invazi do Perské říše a za čtyři roky ji dobyl. Na konci svého života vytvořil jednu z největších říší v historii, která sahala od Řecka po Indii. Po jeho smrti se říše rozpadla na několik království, z nichž nejznámější byla Seleukovská říše, ptolemaiovský Egypt, řecko-baktrijské království a indo-řecké království. Ačkoli se nepodařilo udržet politickou jednotu Alexandrovy říše, jejím výsledkem byla helénská civilizace, která rozšířila řecký jazyk a řeckou kulturu na všechna území dobytá Alexandrem. Především věda a matematika dosáhly svého vrcholu během helénismu, intelektuální epicentrum této civilizace však již bylo mimo pevninské Řecko, byla jím egyptská Alexandrie s proslulou Alexandrijskou knihovnou. Na území dnešního Řecka po období zmatku po Alexandrově smrti kontrolu získali, okolo roku 276 př. n. l., Antigonovci, potomci jednoho z Alexandrových generálů. Jejich vláda trvala do roku 168 př. n. l., kdy poslední makedonský král Perseus prohrál třetí makedonskou válku v bitvě u Pydny a Řecko se muselo definitivně podřídit mocné sousední říši, Římu.

Moderní řecký stát

Od roku 1821 vedli Řekové osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. První vzpoura začala v Podunají pod vedením Alexandrose Ypsilantise, ale Turci ji brzy potlačili. To přimělo Řeky na Peloponésu povstat rovněž a 17. března 1821 vyhlásili Osmanům válku. V říjnu 1821 Řekové pod vedením Theodorose Kolokotronise dobyli Tripolis. Poté rychle následovaly vzpoury na Krétě, v Makedonii a ve středním Řecku, které byly ovšem brzy potlačeny. Mezitím provizorní řecké námořnictvo poměrně účinně bojovalo proti osmanskému loďstvu v Egejském moři. Turci v odpovědi masakrovali obyvatele řeckých ostrovů. Například na Chiosu byly tři čtvrtiny obyvatel buď zabity, zotročeny nebo zemřely na epidemii. Informace o těchto zvěrstvech probudily evropské veřejné mínění, široce je znám případ básníka George Gordona Byrona, která přijel do Řecka proti Turkům bojovat a během toho i zahynul, pravděpodobně na malárii. Turci si vyjednali podporu egyptské armády Muhammada Alí Paši, vedené jeho synem Ibrahímem pašou, za slib územích ústupků. Ibrahím přistál na Peloponésu v únoru 1825 …